Potrat a co vše mi vzal nebo dal


V dnešním článku bych se chtěla věnovat těžké situací, kterou prošla moje známá a nějakým způsobem si při psaní se mnou toho článku dávala vše dohromady a smiřovala se s tím.
Šla na potrat a zde je zpovědnice toho, jak to všechno bylo, jak se cítila ona, její přítel a jejich okolí, jaký byl zákrok a vše okolo této situace.


Něco o mně.
Je mi 19 let, jsem studentka třetího ročníku SŠ a s přítelem jsem byla dva měsíce, když jsem zjistila, že jsem v 5 týdnu. 

Pocit, když jsem se dozvěděla, že čekám dítě.
Čekala jsem to a byla ráda, protože jsem věděla, že jsem zabezpečená a že mám přítele, který to dítě chce, máme byt, bydlíme spolu, škola byla zařízená. Mamka mi řekla, že ať už se rozhodnu jakkoli, tak mě bude podporovat a pomůže mi. Rodiče přítele to vzali dobře, jeho mamka byla úplně šťastná a jeho taťka taky. Hlavně lpěl na to, aby se přítel začal starat, postavil se na svoje nohy, osamostatnil a uvědomil si, že je to velká zodpovědnost a už to není jen o něm.

Na jednu stranu jsem to chtěla, ale pořád ve mne hlodal červíček, že to není správné rozhodnutí, že jsem ještě nic nezažila, že bude se vším konec a já si uvědomovala, že nebudu moct žít svůj bezstarostný život. Cítila jsem se ale trapně, že budu závislá na příteli, na to, že mě bude muset živit.

Kdy jsem přišla na to, že to dítě nechci.
Dva týdny předtím, než jsem šla na potrat, jsem si vlastně uvědomila, že to dítě nechci. Byl to 9 týden těhotenství. Uvědomila jsem si, že mám dluhy, exekuci, že přítel na to taky není připravený. Je to něco jiného, když je díte očekávané nebo žena otěhotní. když je pořádně zabezpečená, má dostudováno, pracovala, aby dostala vůbec mateřskou. Litovala jsem, že jsem na to nešla dřív, abych podstoupila miniinterupci, protože je to... jednodušší.

Když jsem se to rozhodla říci svému příteli, tak řekl, že rozhodnutí je na mě, že mě podpoří v tom, jak se rozhodnu, ale že to dítě chce. Měla jsem si všechno zjistit na gynekoligii, že peníze mi dá a poté se mnou několik dní nemluvil. Potřeboval čas na to, aby to vstřebal. 

Jak jsem se psychicky připravovala na zákrok.
Ani ne tak na zákrok, tak jsem se připravovala na narkózu. Bála jsem se, jak mi bude špatně, protože celé těhotenství jsem strávila v bolestech a dny plné zvracení. (Potom, co jsem se rozhodla jít na potrat, tak jsem přestala mít bolesti a zvracet.)

O zákroku.
Přišla jsme ráno v 6:45 do nemocnice, šla jsem do kartotéky, přihlásit se na gyndu, ukázat potvrzení o zaplacení zákroku a sestra mě poslala na pokoj, kde jsem čekala do půl 10, než mě vezmou. Po dobu, kdy jsem ležela na pokoji, jsem spala a snažila se nemyslet na to všechno, co mě čeká. Potom mě zavolali, přivázali na křeslo. Měřili mi tlak, poté mi píchli narkózu. Usla jsem, zdálo se mi něco o Santovi. Přišlo mi, že jsem tam byla tak hodinu, ale strávila jsem tam zhruba 10 minut. Vzbudila mě sestra. Oblékla mi kalhotky, zeptala se, jak mi je, byla jsem ještě oblbnutá a znovu usnula. Každou chvilku někdo chodil, jestli jsem v pořádku. Strašně jsem krvácela,  Po dvou hodnách mě zavolala doktorka, abych si šla pro propouštěcí zprávu a šla domů.

Pocity po zákroku.
Nemyslela jsem na to, byla jsem stále s někým a něměla důvod ani čas přemýšlet. K večeru jsem ale seděla doma sama a začalo to na mě padat. Začala jsem přemýšlet za to miminko, jak se cítilo, jak mu bylo a kde teď asi je. Musela jsem odejít z domu, abych nebyla sama, šla jsem za mámou. Byl den před Štědrým dnem. Stále jsem brečela. Po pár dnes jsem se s tím smířila, jak se jen dalo, a začala zase normálně žít.

Jak se cítím teď.
Cítím se... jak to říct, normálně. Myslím si, že kolem července, kdy by byl čas mého porodu, na tom budu hůř. Většinou si po večerech říkám, že bych už byla v tomhle a tomhle týdnu, jak velké by bylo, co by už mělo, jestli by to byla holčička nebo chlapeček, jestli by mi bylo stále tak špatně a podobné otázky.

Jak se změnil vzah s mým přítelem.
Den po zákroku mi odpověděl na otázku, jestli se něco mezi vámi změnilo, že by chtěl odjet. (Jezdíval na loď do Ameriky, než jsme se poznali.) Chtěl odjet na půl roku, tak jsem se ptala, jestli chce utéct, protože jeho máma mi říkala, že když před něčím chtěl zdrhnout, tak odjel do Ameriky. Řekl mi, že to je ale kvůli penězům a ne tomu, aby utekl ode mě a toho, co se stalo. Nic ho doma nedrželo, může klidně odjet.
Cítila jsem se, že za to můžu já, že je to moje vina, že jsem to posrala, že pokud se rozejdeme, tak to bude jen kvůli mě a bylo mi ho hrozně líto. Už jsme se připravovali, měli jsme už doma postýlku, přemýšleli jsme nad jménama, zařizovali si kočárek, oblečení a všechno okolo.

Co jsem řekla okolí.
Mámě a Tobě jsem řekla pravdu, vy jste to se mnou celou dobu prožívaly, lhát bych nemohla.
Přítelově rodině a všem okolo jsem řekla, že jsem samovolně potratila a nedalo se s tím nic dělat. Jeho mamka mi řekla, že se bohužel občas stává. Oba rodiče z toho byli ale hodně špatní. Bylo to hodně těžké, ale že jsem šla na potrat bych jim říct nemohla, skončila bych u nich.

Teď už je vše za ni, je v klidu a se svým rozhodnutím je "spokojená".

Jaký máte názor na potraty? 

(Budu ráda, když se v komentářích nebudou objevovat různé sprosté komentáře, její rozhodnutí, já na to vše mám také svůj názor, ale hlavně je to její život. Článkem jsem pouze chtěla zmínit situaci, která může potkat každou z nás a jak se takový člověk cítí a jak to všechno vlastně je.)

Dvě zoufalky ve velkoměstě na pátek třináctého


Cože to dnes máme za den? No jo, pátek 13. Někdo si může říct, že jsem až moc pověrčivá a nemám tomu věřit a není to kvůli datu v kalendáři, ale alespoň někdy musím svou nešikovnost a špatný den svést na něco jinýho, než na svůj supr čupr život. Tak pojďme na to.

Na dnešní den jsem měla plán takový, že se ráno sejdeme s kamarádkou a pojedeme do asi 50 kilometrů vzdáleného většího města, kde se nachází škola, kterou bychom obě rády studovaly. Měly jsme přijet v půl 9, v 9 být na první přednášce, přesunout se rychle na druhou, potom skočit na obídek a jet domů. Tečka. A ono to všechno nebylo tak jednoduchý.

Ráno jsme se měly sejít u obchodu naproti mému baráku a potom jít na autobus. No vyrazila jsem na sraz a nikde nikdo, tak jsem šla na nádraží a víte co? NIKDE NIKDO! Můj mobil poslední dobou dost stávkuje, takže jsem ani nemohla zavolat, abych se ujistila, že je všechno v pohodě. 5 minut před odjezdem stále nebyla nikde k nalezení. Už jsem se smiřovala s tím, že pojedu sama a pic, ona čekala celou dobu na zastávce a já si popletla srazy, protože ráno u obchodu jsem měla čekat v sobotu ráno, ne v pátek. Celá já. Tak jsme to tedy stihly, super.

Když jsme přijely, měly jsme se rychle přesunout na jednu univerzitu, jenže když jsem se podívala na bus, nic nejelo. Tak jsme spěchaly (podotýkám v úplný břečce!!!) na jiné nádraží, kde by něco už jet mohlo. Jelo. Z nástupiště B, jenže na jedné straně písmenka C,E,G a na druhé D,F,H, ale NIKDE NEBYLO B!
Jo... jenže ono bylo. Naproti nám, ale přes jinou zastávku na písmenko nebylo vidět a zrovna tam přijel trolejbus číslo 3., TEN NÁŠ! Bohužel i s tryskama v zadku bychom se tam nedostaly včas.
Už jsem se tak nějak smířila s tím, že teda asi pojedeme jen na tu druhou univerzitu, kde nás měla čekat druhá přednáška, protože jsme neměly šanci se tam dostat, hledala jsem teda hromadku tam. Měla jet za pár minut, na Céčko, u něj jsme stály. Jsem s říkala "Pohoda!" Jasně. Po chvilce přijelo, podle map jsem si našla, kde vystoupit a v pořádku vystoupily. Jenže v dohledu žádná škola. Poradila nám paní, která, to si pamatujte, říkala "Jděte pořád rovně, potom zahněte na leva a uvidíte budovu s kulatými okny, to je knihovna a za ní je ta škola." Jenže podle map to nebyla ta škola, kterou jsem měla na mysli (protože je socka, filosofická, IT a podobně a každá jinde, tak jsem si myslela, že myslí jinou). Šly jsme tedy podle mého smyslu pro orientaci, který není, a došly k něčemu, o nešlo název "Pedagogická fakulta", kam jsme měly namířeno, jenže když jsme si tam nakráčely, tak jsme zjistily, že to je děkanát, nebo jak ono se tomu nadává. SUPER!

Zeptaly jsme se paní u okýnka a ta nám řekla, že jsme úplně špatně a musíme jít rovně, potom přejít most a až uvidíme lávku, tak jít přes ní a jsme tam, že je to mezi stadionem a sadama (a že tam bude ta budovala s kulatými okny! TA PANÍ NÁM RADILA DOBŘE). Tak jsme se vydaly na další cestu. Našly jsme most, jenže za mostem nebyla nikde žádná lávka. Byla tam jen malá cestička. No každý si asi pod slovem lávka představí něco jinýho, šly jsme tedy tudy, jenže jsme došly k nějakým zahrádkám a vůbec ne ke škole. Tak jsme se po kolena ve sněhu brodily zase zpátky. Obešly jsme celý sady a HLE! LÁVKA! Rozeběhly jsme se k ní a před námi najednou plot. Plot DLOUHEJ JAK KRÁVA, takže jsme si znovu obešly sady, než jsme došly na konec. Nakonec přešly lávku a byly ve škole. (Nutno podotknout, že ta škola nebyla mezi sadama a stadionem, jak nám paní říkala, ale byla přes řeku za sadama a stadionem, myslím, že celkem podstatá informace) Hurá. Tohle putování nám zabralo 2 hodiny. Nakonec jsme celé utrápené našly vchod, pobraly všechny letáčky a šly najít studovnu A18, kde měla být přednáška.

Chvilku jsme si počkaly a pak to začalo. Říkala jsem si "Hurá! Zvládly jsme to!" - měly jsme jít na přednášku o studiu na pedagogické fakultě - speciální pedagogika - logopedie, jenže před katedru se postavila ženština a pozdravila nás s úsměvem "Dobrý den, vítám vás na přednášce na navazujícím magisterském studiu učitelství pro 2. stupeň základních škol - anglický jazyk a literatura", tak jsme se na sebe tak podívaly a v očích nám zářily světýlka čirého zoufaloství z toho, kam jsme se to sakra dostaly. Nepřišlo nám divný, že nikde okolo nesedí žádní studenti maturitního ročníku, kterým může být tak do 20 let, ale jsou tu prostě starší. Koukneme do programu a my koukaly na sobotu. MŮJ BOŽE! Poté přišla pozdě do posluchárny slečna, která vypadala nadšeně, a když slyšela o čem se tu mluví, ztuhnul ji úsměv a nám bylo jasné, že se taky podívala špatně a nemá tu co dělat. No sranda.

Nakonec jsme zbytek přednášek absolvovaly v pohodě a už jsem myslela, že je konec. Jenže hned jak jsme vyšly ven, nasedly jsme do špatnýho busu a vystoupily jinde. JOOO! Co přijde dál? Čekalo nás další bloudění a hledání správné cesty.

Nakonec jsme se v klidu dorazily, naobědvaly se (nikomu nezaskočilo a neudusil se), dostaly jsme se na  bus (nespadly pod koleje, nespadli z eskalátorů, nezabily se na ledu) a dojely v pořádku domů.

No a jestli si myslíte, že to skončilo, tak ne. Jen co přijdu, celá rodina si tu zvrací přes sebe, takže já se zas poroučím, jdu najít roušku, rukavice anebo rovnou jdu pryč z této bacilonosičské rodiny.

A jaký byl váš pátek třináctého?

Syndrom CO KDYŽ SE TO BUDE HODIT?


Ležela jsem si tak v poklidu na posteli, když se na mě svalila kupa oblečení a knížek, které jsem měla na stolečku za postelí. V záplavě "bordelu", ze kterého jsem se nemohla za boha vyhrabat, jsem si řekla, že je se mnou a mým "to se bude hodit" a "do toho ještě zhubnu" už něco fakt špatně.

Pokud by existovalo nějaké léčené, určitě bych na něj i dobrovolně docházela, bohužel není a já se s tím musela vyrovnat sama. Vylezla jsem ze svého brlohu, ve kterém jsem stejně nedělala nic produktivního a řekla si "JDEME UKLIDIT SKŘÍŇ!"

Moje skříň je jedna velká mixka všeho. Nemám v pokoji zrovna moc místa, tak nemám ani pět skříní na to, abych všechno skladovala, a tak se sama sebe ptám "Proč, ty hloupá náno, všechno skladuješ?"
Párkrát jsem se nadechla a otevřela skříň, aniž bych přidržovala věci, které by na mě potencionálně mohly spadnout a jo, vyvalila se na mě lavina oblečení a já znovu byla celý zasypaná. Takhle teda ne. Na postel jsem vysypala všechno oblečení, které se ukrývalo ve vrchní skříni, potom otevřela spodní, kde byla další hora oblečení, co nenosím, ba i dokonce dva páry bot, které jsem si objednala na léto a nevytáhla je ani z krabice. Opět všechno letělo na jednu velkou hromadu. Uprostřed se skrývá jedna polička s věcmi do školy, jedna plná kosmetiky a jedna se vším. (Tipuji, že si teď říkáte "Co to je sakra za skříň, jak vypadá a proč má všechno společně?" Tak je to velká skříň, kde nahoře jsou velké police s dvířky na zavírání, dole je to samé a uprostřed jsou tři police, které nemají ochranu v podobě dveří.)

Takže si tu dáme tipů, jak potlačit našeho ducha "Fakt se ti to bude hodit! Nevyhazuj to!" a zbavit se opravdu nepotřebných věci.

Začneme nejprve s kosmetikou.

Pokud patříte mezi lidi, jako jsem já, tak se vám tam válí spousta vzorečků, které netušíte, kdy jste dostali, tudíž použití se vylučuje z důvodu, že by vám to mohlo rovnou sloupnout i kůži z obličeje. Co už je dlouho, vyhodit. (Ono klidně všechny, já mám vždycky milion vzorečků a nikdy je nepoužiju.)

Určitě se tam najde spousta věcí, na které jste nešáhli už roky. Různé krémy, peelingy, oleje, mastičky, balzámy a, tedy u mě, spousta řasenek. Našla jsem dobrých 15 řasenek, kde byly k použití dvě, zbytek byl už dávno vyschlý.
Nebo, jako já samozřejmě, máte spoustu kosmetiky, kde už je prostě na dně kapka nebo minimum produktu Vyhodit! Všechno! Zbytečný.

A pokud chcete pořádně provětrat vaši skládku, prostě vyhoďte všechno, co nepoužijete na denní líčení, večerní ani na žádnou akci.

Co se týče šperků.

Já toho mám mraky, ale nechci nic vyhazovat. Sice to použiju jednou za rok, ale svou příležitost si to najde. Každý řetízek, náramek, náhrdelník - nastrkejte postupně do pytlíčků, neudělá to bordel, žádný se vám nezamotá do sebe (a určitě každý známe, když roztrhneme řetízek jen proto, že se smotalo víc kusů dohromady a prostě už to nejde rozmotat), náušnice do krabiček - pokud mají svoji drahou polovičku, jinak vyhoďte, k ničemu, ona se ta druhá jen tak neobjeví, nepřijde z kufrem, že byla na dovolené.

A oblečení, to je poslední peklo...

Když už všechno leží někde na kupě, udělejte si místo na pět různých kup.

První - dávejte tam oblečení, které denně nosíte a vystřídají se na vás alespoň jednou měsíčně.
Druhá - sezónní věci. Já jsem člověk, co má ve skříni letní šaty, když je venku -15. Vzít pytel nebo prázdnou krabici, všechno tam naskládat a strčit pod postel, do kumbálu, kamkoli... místo se najde vždy.
Třetí - věci, kterých si nevšimnete, jak je rok dlouhý, ale z důvodu, že jsou to věci, které se normálně nenosí. Společenské oblečení, psaníčka, sportovní oblečení (když nejste vášnivý sportovec, tak si ho všimnete párkrát do roka, když vás někdo vytáhne první týden v lednu do fitka nebo před létem na spining). Opět - dejte do nějaké krabice a strčte ji na dno skříňě. Máte ji v dosahu a přesto nezavazí mezi normálníma věcma.
Čtvrtá - věci, kterých si nevšimnete, jak je rok dlouhý, ale z důvodu, že to prostě už nenosíte, nelíbí se vám to, nenarvete se do toho (protože můj další syndrom vy se mohl jmenovat "nedám to pryč, jednou do toho určitě zhubnu" - kalhoty ve skříni 4 roky a já mám ještě o velikost víc, než jsem měla v době, kdy jsem měla ty naivní představy, že stačí 3 kilča a vlezu se do nich pěkně). Naházet do pytle a podarovat blízkým, rodině, hodit do popelnice na oblečení pro charitu nebo prodat (vinted, bazárek, blešák...)
Pátá - věci, které se vyhodí. Trička, ze kterých jsou spíše už jen žmolky, roztrhané věci, flekaté, které už nepůjdou vyprat a podobně, prostě to, co už si na sebe neoblečeme.

Když jsem udělala tohle, ve skříni mi zbylo... odhadem tak 30 věcí dohromady + spousta oblečení na doma, na tábor, na grilovačku a podobný akce, kde prostě není problém chodit jak bezdomovec, protože tam se to vyžaduje.

Když jsem tohle všechno udělala, mohla jsem v klidu zavřít a otevřít skříň, nikde se neválelo oblečení, které nebylo kam nacpat a já pak šla s 5 pytli do popelnic.
Po takto radikální akci jsme se cítila mnohem lépe. Najednou jsem mohla volněji dýchat a pohybovat se v mém kamrlíku. 

Takže tak za půl roku si to zopakujeme znovu, protože se znám a zas toho budu mít všude až až moc.

Také trpíte tímto 'syndromem' a máte potřebu pořád všechno skladovat a říkat si, jak se to jednou bude hodit a jednou to použiju a jednou do toho určitě zhubnu. Blbost. Zbavte se toho. Nikdo to nepoužijete a než do toho zhubnete, budete si stejně chtít pořídit jiné a novější věci (nové tělo, nová image, nový život a tak podobně)

Tak zdar a sílu ke srovnání vašich věcí a neříkejte si "CO KDYŽ", je to to nejhorší, co můžete udělat.

ROK 2016

Jako konec roku 2015 jsme i konec roku 2016 strávila s člověkem, který je povahově naprosto jiný, přitom však úplně stejný, jako jsem já. Když poznáte svou #soulmate, tak to prostě víte a jste za ni rádi. Proto děkuji, že i začátek i konec jsem mohla strávit s ni. (A že jsme řádně oslavily společných 14 let.) Takže buďte šťastní za své blízké, važte si jich, milujte je, travte s nimi, co nejvíce času a nebuďte na sebe zbytečně zlí.
Za rok 2016 jsem prošla několika změnami a pořád hledala tu svoji image. Nenašla, tak uvidíme, jak na tom bude rok 2017. Protože není nic lepšího, než když se cítíte dobře, máte se rádi a jste se sebou spokojeni. I když to dělá jen barva vlasů nebo styl oblékání. Ale všichni víme, že musíme být uvnitř vyrovnaní, jako první krok ke šťastnému životu, schránka ve které žijeme, to už je jen ten doplněk.
Vždy si pamatujte, že nikdy nebudete mít jiný domov a nikde nedostanete tolik lásky, jako u vaší rodiny. Může mít milion chyb, může vás jakkoli vytáčet, štvát, můžete se hádat v jednom kuse, můžete se cítit, že už vás dusí a nezvládáte to, ale všechno je jen chvilkové, každý má svoje špatné i dobré stránky a musíme se naučit ostatní tolerovat a respektovat. Milujte svoji rodinu, buďte s ní, nikdy na ni nekašlete, protože je to jediné místo, které se k vám neotočí zády, když celý svět ano.
Mám nejlepší společníky pro budoucích pár let. Kdo nemá rád zvířata, nemůže mít rád ani lidi a tím pádem ani sám sebe. Pomáhejte, budujte domov i pro jiné, než jen pro sebe a své blízké. První kočičku jsme zachránili před 7,5 lety před utopením v potoce, druhou jsme zachránili před necháním někde venku a poslední přírůstek se nám domů dostal potom, co byl předchozí rodinou vykopnut z baráku. Milujte zvířata, buďte k nim hodní, dávejte jim lásku, nikdo vám ji neoplatí tak, jako právě oni. 
(Bella, moje miminko)
(Paní Kolečková a William/Mimik)

A v neposledním nezapomínejte na přírodu kolem vás. Žijete v ní, ne ona ve vás, tak se k ní chovejte hezky. A choďte se projít, čistěte si hlavu, spojte se s tím okolím, je to krása. Není nic krásnějšího, než se jít projít, vnímat život kolem vás.
Žijte si svůj život, dělejto to, co chtěce a užívejte si to! Ať už je to přečtená dobrá kniha, výlet na historickou památku, dovolená, koncert, festival, nová činnost, když chcete, tak jeďte nebo to udělejte a užijte si to! Nikdy nevíte, jestli ta nabídka bude znovu a nepropástli jste svou možnost, jak změnit svůj život, obohatit ho nebo si prostě jen užít den, protože takových dnů může být třeba jen hrstka.

Přeji Vám krásný a šťastný nový rok, užijte si ho, buďte pozitivní a milí, všímejte si lidí, přírody a zvířat kolem sebe, nezlobte se, nehádejte se, nestresujte se zbytečně, vždy to je vyřešit v klidu, bez křiku a slz, bez slov, které by mohly později hodně zranit a vy byste litovali, říkejte radši všechno na rovinu a pamatujte, že upřímnost je to, co vám zlehčí život, protože intriky a lži jsou špatné a nikomu nic dobrého nedají, akorát se do toho zbytečně zamotáte. Proto milujte se, množte se, buďte vděční za každý nový den, který prožijete, buďte rádi, že jste zdraví a děkujte, říkejte svým blízkým, že je máte rádi a mějte rádi i sami sebe, protože se sebou budete žít až do konce. 

Fotky jsem bral ze svého instagramu, pro více fotek stačí kliknout zde.

Vánoce jsou fuč


Je to za námi... konec, příští rok zase, a tak si pojďme probrat, co a jak, proč a kdo, kdy a za jakých okolností.

Sednout si ke stolu, v klidu se nadlábnout salátem a řízkama a rybou a klobásama a kubou a kdo ví, co kdo ještě jí. Dojíme, popijeme, po zaznění zvonečku se všichni společně vrháme ke stromečku a koukáme, co že nám to ten Ježíšek letos naježil. Všichni spokojeně rozbalujeme dárky, užíváme si radost ostatních a samozřejmě tu naši. Poté se vrátíme ke stolu, popíjíme, povídáme si nebo koukáme na pohádky, co kdo má rád. Všechno je za námi a ve mně se rozlíná takový zvláštní pocit smutku...


A proč smutku? 

Představme si ty šílené davy lidí. Nejsem člověk, který by neměl rád společnost a lidi kolem sebe, ale když se nahrne 5 lidí do vaše osobního prostoru, který byste rádi nechali pro lidí, které opravdu máte rádi a ne pro šílený dav turistů a místních, není to ta nejpříjemnější věc na světě. Přestože jak drogově závislí nasáváte úžasnou vůni svařáku a trdelníku, tolik nadšení z toho vás v okamžiku opustí, když na ten trdelník je 10 metrů dlouhá fronta a svařák je dělaný z krabičáku za neskutečně přemrštěnou cenu. (Jako za stovku si doma můžu vykouzlit tři čtvrtě litru s čerstvým ovocem a bez fronty.) Přesto vytrváte a navozujete si vánoční náladu, která stejně přijde až na Štědrý den, když to jde dobře, tak den předem.

Stovky až skoro tisíce za strom, který vám po pár dnech opadá, většinou je z nějaký strany pokažený a vy se snažíte to zakrýt tím, že ho přisunete ke zdi, aby nebylo vidět. Nekonec jste z něj nadšení pár hodin potom, co jste ozdobili a hodinu u stromečku, když se rozbalují dárky, jinak si, teda alespoň já, přejete konec a přijatelné datum na výpověď z jeho bydlení ve vašem obýváku, protože každou půl hodinu spadne, půl kuliček už je rozflákaných, šlapete po střepech a řetěz je roztahaný po celý bytě (ono když ne toaletní papír, tak alespoň řetěz, že) - každý kočkomil nebo pejskař tohle moc dobře zná.

No a to šílený šílenství v obchodech? Když se lidi bijou o kus chleba nebo vánočky, o posledního plyšáka z Kauflandu a většina lidí se vám snaží vyoperovat orgány vlastními lokty a nebudu nic přehánět, když řeknu, že po nákupech vždy přijdu psychicky i fyzicky úplně zničená a ty modřiny opravdu taky občas vyskáčou. A to bydlím ve městě, kde je 35 tisíc lidí, co taková Praha nebo Brno? Tam bych stagnovala už na začátku prosince, zabarikádovala se a živila se měsíc čínskou polívkou nebo konzervama.

Nebudeme tu snad ani mluvit o nekonečném shánění dárků, šílenými úklidy (protože ten se hodí) a přípravách hordy jídla, kdy pak bramborový salát jíte ještě na Silvestra a že už vám leze úplně všema otvorama v těle.

Ale co jsem tím vším chtěla říct?

Sedím u notebooku s napráskaným žaludkem, popíjím, z mé nové krásné skleničky na víno, bílé a padá na mě to, že už je prostě konec. Týdenní přípravy, stres, který sálá snad úplně z každého a že jsem se divila, že na mě už neštěká i ledničky. Večeře, dárečky a pak puf, takové to prázdno, které se zaplní zase až za rok.

Jsem jediná, které to přijde vše děsně rychlé? Prostě během lusknutí je vše pryč a konec, tečka, šmitec, mějte se dobře a zase příští rok?

Přeji krásné zbylé svátky a šťastný N/nový rok s velkým i malým. :)

Pět blogerských témat, které by měly být tabu


Je to už nějaká chvilka, kdy si říkám - Kam se sakra poděla originalita blogerů? Proč všichni dělají to samý, jako ostatní a absolutně nedávají žádnou myšlenku do článků a nepřikládají mu žádnou hodnotu. 
Jako roboti vydávají článek za článkem, který jejich čtenářům prostě nemůže nic předat. Třeba kdysi mohly, před dávnou dobou, než to téma bylo zpracované milionkrát.
Vybrala jsem PĚT témat, které podle mého už byly tolikrát omílané nebo jsou tolik nudné, že by o nich neměli blogeři jen tak psát, pokud do toho neumí vložit to, co by článek měl mít - hodnotu, myšlenku, smysl.

1) Co jste dostali k...

Teď vážně... pokud píšete tento typ článků - co jsem dostala k Vánocům, narozeninám, svátku, Valentýnu, výročí, za vysvědčení (nebo za co ještě člověk může dostat dárky) - myslíte, že to vašeho čtenáře může nějak obohatit? Dát mu něco? Proč nenapíšete raději článek na téma, kde se promítne váš názor nebo myšlenka, proč fotit dárky a psát k nim ,,Tohle je voňavka, dostala jsem ji od kamarádky, moc hezky voní." WOW, cítím to, jak krásně voní. Nebo ,,Tohle je bonboniéra, dostala jsem ji od bratra, ta čokoláda v ní je moc dobrá." Jo, tady mi moc chutná!

2) Tipy na cokoli

Tohle bych si rozdělila na dvě skupiny. Do první bych zahrnula ty, kteří opravdu chtějí něco doporučit (já jsem třeba člověk, co věčně hledá film nebo seriál, na který se podívá, nebo knížku, kterou si můžu přečíst), ale pokud je to "recenze" nebo tip, berte to, jak jen chcete, na určitou věc ve stylu - opíšu anotaci nebo obsah z čsfd, přidám titulní fotku, napíšu, že se mi to moc líbilo a končím, tak jako co mi to dá? Chci vědět o čem to je a proč je to tak super, abych ztrácela svůj čas tím to najít a kouknout se na to/přečíst si to.
Jako další skupina jsou tipy na dárky - k Vánocům, svátku, narozeninám, čemukoli. Jsem tedy osobně člověk, který z hlavy taky dokáže vymyslet kosmetické dárky, knížky, oblečení, poukazy, DIY v podobě fotokoláže nebo skleničky s papírky, kde budou napsané věci pro radost, nebo vlastně na cokoli si vzpomenu. Pokud někomu dávám dárek, tak ho asi znám a mám ráda a tudíž vím, co by chtěl, co se mu líbí nebo co potřebuje. Tohle mi můžete vyvracet jak chcete, ale typy na dárky je největší blbost a absolutně zbytečný článek, kterého, v tomto období, je fakt všude kotel.

3) Tagy

Ať je to co je to, řekněte mi někoho, kdo umí psát tagy. Já nejsem zrovna zastánce toho, že potřebuji o blogerovi (pokud mě nezajímá, což asi není žádný bloger o kterém bych potřebovala vědět, jestli má radši psy nebo kočky, jestli má o vánocích k večeři kapra nebo řízek, jestli věřil v Santu nebo Ježíška (za tohle bych teda dala obzvlášť facku) a podobný stupidní otázky) nepotřebné informace a celkově mě stejně zajímá to, o čem píše a jaký má názory a ne to, jestli má bráchu nebo ségru. Tagy jsou naprostá zbytečnost.

4) Unboxingy a hauly

Unboxingy jsou podle mě úplný zlo a jsou naprosto k ničemu, naprosto. Může o tom být napsáno milion slov a cokoli, ale mě prostě nezajímá, že někomu přišel balíček a co v něm bylo, fakt ne. Neříkám, že nejsou lidé, kteří dokáží napsat "dobrý" unboxing, ale stále si stojím za tím, že článek má nulovou hodnotu a je úplně k ničemu. Lidi by si měli uvědomit, že okomentovat podobný typ článku je velice jednoduché a jsou tu lidi, kteří si svou návštěvnost dělají hlavně komentováním a takže odpovědi, že lidi to baví a komentují to, mě teď teda nepřesvědčí.

Hauly, pokud jsou dobře udělané, se mi líbí, ale většinou jsou spojené s try-on, na což koukám pouze na youtube na videa u oblíbených youtuberek, nebo jsou spojené do lookbooku, což už ale není haul. Nafotit na zemi oblečení, napsat k němu, že je to super kousek z háemka a stál 300, mě teda nijak neoslní, když nevím z jakého je materiálu, jak to vypadá na postavě, jakou to dělá postavu vůbec a podobně.

5) Back to ...

A dostala bych se asi k největší odpornosti, na mé stupnici odporností, a to jsou back to school, back to... no já nevím, asi je jenom do školy (naštěstí), ale já uznávám pouze back to the future a to ke všemu není ani téma. Článek se většinou skládá z nově koupených potřeb do školy nebo penálu a tašky, eh... co k tomu dodat? Různé DIY sešitů a serepetiček do školy, přitom většina studentů to nadšení má týden a pak vše píše do jednoho sešitu, ale hlavně to je téma, na které už se nedá být originální a přijít s něčím přelomovým, aby to lidi bavilo.

Fajn, možná nemluvím za všechny, ale troufnu si říct, že za většinu, protože pokud je někomu alespoň nad 18 let, má mozek a bloguje už nějakou dobu, tak je stejně přehlcený spoustou zbytečných článků, jako jsem právě já.

Moudro na závěr a proč jsem to všechno psala? Zkuste být trochu originální, nebuďte ovce, nepište něco, co už napsalo sto blogerek před vámi, vymyslete něco, co ještě nikde nebylo a nikdo to nečetl, určitě dosáhnete větších návštěv a čtenářů, než s těmito pěti tématy, které by měly být tabu. Raději piště o tom, co tabu je, přitom by se o tom mělo normálně mluvit. Viz článek u spolu blogera Pavla, který píše o - pěti blogerských tématech, které jsou tabu.

Mějte se fajn, smějte se, užívejte života, važte si času se svými blízkými, nehádejte se, nemračte se a buďte dobří. 

Staré dobré časy blogování


Před pár dny jsem přemýšlela s jednou blogerkou o tom, jaké byly staré časy na blogu a říkala jsem si, že by nebylo špatné o tom napsat vzpomínací článek!


Jako první bych začala ESBÉČKAMA! Kdo měl blog v roce 2007-2011 (odhaduji), tak měl určitě na blogu tuhle skupinku spřátelených blogerek, od kterých jste dostávaly vytoužené komentíky, které stály dost za prd, ale měly jsme komentík!




Teď si určitě klepete na čelo, kdo tuto éru nezažil a říká si "Co to sakra s vámi bylo?", jenže to k nám prostě patřilo a všichni mi dají za pravdu, že to bylo super!

Jako další ujetou éru, která ale nebyla jen na blogu, ale věřím, že bude spoustu lidí, kteří tak psali i normálně (jo, třeba já, moje staré statusy na fb byly opravdu vydatné) a nějakým, do dnes nechápu jakým, způsobem, jsme prostě psali jak vadně smýšlející jedinci. Ale bylo to cool a bylo to hustý.
A myslím, že tohle je ještě slabý odvar například od "ThO jHe FaKt HusTýÝý!!! xDD x*" - ANO, kdo si nepamatuje, i tak hluboko vadně smýšlející jedinci existovali, nekecám!


Pixelky, třpytky, pohybující se animace, pixelky a obrázky, jo a abych nezapomněla, tak ještě pár třpytivých pohybujících se obrázků. Takhle vypadal blog u většiny blogerů, protože to bylo rozkošné, tak trochu nové a všichni to milovali!


SONB a SONF - to byla největší zábava na webu. Jak to fungovalo? Někdo založí "soutěž o nejlepší blog" nebo "soutež o nejelpší fotku" a ty později obíháš všechny blogy a píšeš jím komentáře typu:

A za tyhle super soutěže, byly i dost cool odměny! Měla jsem jich kotel a kdo neměla a nedal si je na blog, tak byl pěkně na nic a nebyl vůbec poplární.


Ale bacha na rozbroje!



Jako další super věc, bez které pravý bloger nemohl být, byly ANKETY! Všude, na všechno a pořád. "Jsi kluk nebo holka? Zahlásni." - "Máš rád čokoládu? Dej hlas v anketě!" - nebo klikačky, ty měl každý. A čím víc hlasů, tím lepší!


Dále bych určitě zmínila simíky. Všichni to milovali, všichni o tom psali, tvořily příběhy, žili tím, čtenáři to žrali a bylo to populární. Mně se to tak trochu vyhlo, protože jsem simíky poprvé hrála v 18 letech, což je o 7 let dýl, než to frčelo.
A když ne simíci, tak tu byly fan blogy, ale ultra fanatické fan blogy, které postovaly každou novou fotku a informaci! Populárnější blogy než cokoli jiného.

Nakonec bych jen shrnula to, že to byly zlatá léta, blogeři si museli projít vývojem a tím vším okolo, ráda na to vzpomínám a určitě nejsem sama, kdo takto začal. Starším blogerům připomenu starší časy, mladší obeznámím s tím, jak jsme začali my.

Přeji krásný den a krásný předvánoční čas. 

Moje první lásky

V dnešním článku bych ráda zavzpomínala na takové ty nevinné lásky, když jsme byli ve školce a základní škole. Nebylo to to nejroztomilejší období?
Jiřík
To je moje úplně první láska ze školky. Hrávali jsme si na maminku a tatínka, dokonce jsme spolu měli i děti. Pořád jsme byli spolu, drželi jsme se za ručičky, pusinkovali se pod stolem, ale jednou jsme měli takové horší období, když se objevil Dominik. Byla jsem taková malá proutnice. Dlouho jsme se pak hádali a neměl mě rád, ale láska překoná všechno a my společně vychodili celou školku. Do teď se občas potkáme a popovídáme si o starých dobrých časech.
Vojta
Mamčina kamarádka měla syna. který byl stejně starý jako já, tak jsme si k sobě navzájem chodili hrát, byli jsme společně na základní škole (první třída pouze).
Jednou jsme ale jeli na soutěž v člověče nezlob se, kde byli ještě dva malí kluci. Spali jsme na společném pokoji. Hráli jsme si na milence a ti dva kluvi byli naše ratolesti. Leželi jsme spolu v posteli a objímali se, když přišly děti, musel se jeden z nás schovat a pod peřinou zůstat a nehýbat se, dokud neodejdou. Pamatuji si, že jsem měla košilku a pod ní neměla kalhotky a když se Vojta schovával pod peřinu, tak jsem se bála, aby něco neviděl. Kde se to v našich hlavinkách bralo, to opravdu netuším. Ale děsně jsme se tím bavili.

(Fotka z úžasné soutěže, kde jsem prohrála a pak jsem brečela a brečela. Mám milion fotek s Vojtou, ale jako na potvoru jsem žádnou nemohla najít, krom této.)

Honzík
Ve druhé třídě jsem se stěhovala do jiného města a změnila školu, kde se mi od samého začátku líbil Honzík. Byli jsme dobří kamarádi, ale prostě to byl pěknej kluk, co vám budu povídat. Ve třetí třídě jsme spolu seděli a najednou se mě zeptal "Kdo se ti od nás ze třídy nejvíc líbí?" - jsem byla úplně vykolejená a říkám "Mně se nikdo ze třídy asi nelíbí, já nevím. Tobě se někdo líbí?" - on se na mě usmál a říká "No mně se trochu líbíš ty." A zrudl i za ušima. Já jsem na něj jen koukala, za chvilku zazvonilo, běžela jsem na záchod a začala jsem se strašně smát. Takže takhle nějak vypadalo moje první vyznání lásky. Romantika.

Kuba
Tipuju, že mi bylo tak 11-12 a jezdila jsem na víkendy k tátovi. Ve stejném baráku bydlel i dotyčný, který se mi líbil od prvního okamžiku (a že do takových 16 se mi pořád libíl), co jsem ho viděla. S partou jeho kamarádů měli postavený takový baráček na dvorku a já na ně koukala z okna a dokonce jsem mu posílala psaníčka! Jo, regulérní vyznání lásky. Jednou jsem dostala odpověď, že se mu také líbím, ale bylo to jen před kamarády a děsně mě to zranilo, tak mě všechno přešlo. Jenže co byl starší, byl hezčí a já pokaždé, když jsem ho viděla, tak jsem zrudla, brutálně se začala stydět a sotva ho pozdravila zpátky. TRAPAS!
Nedávno mi psal, hodím vám sem screen.




Romča
To už by se dalo považovat za opravdovou první lásku. Měla jsem jít do osmé třídy, takže mi bylo asi 13 let, bylo léto, jeli jsme rodiči ke známým. Měli syna o něco mladšího než jsem byla já a hodně jsem si s ním rozuměla, to ale není náš Romča,
to bylo jeho nejlepší kamarád, který se v den, kdy jsme měli odjed, objevil u baráku a já jsem, doslova, stála s otevřenou pusou a koukala na něj. Nikdo neměl krásnější oči než on. No začala jsem se s ním bavit, pořád jsem kolem něj chodila, bohužel jsme pak museli už jet a já ho nikdy neviděla, ale psali jsme si smsky a volali, protože nás ten kamarád dohodil. Já z něj byla paf, on ze mě, láska na první pohled. Později si založil facebook a seděla jsem u něj den co den a od rána do večera jsme si psali. Trvalo to asi rok, možná i déle, byl to dokonce první kluk, od kterého jsem dostala básničku. Bylo to roztomilé.


A jaké byly vaše první lásky?


Mé nejděsivější sny



Každý z mého okolí už ví, že co se týče spánku a snů, tak nejsem úplně normální. Teda, ještě mě nikdo nepřesvědčil o tom, že brečení, plivání, křičení, spaní s otevřenýma očima nebo chození po pokoji je normální. A tak jsem si připravila šest snů, které mě něčím naprosto odzbrojily, jasně na něco upozornily, nebo mi prostě na rovinu řekly, že jsem blázen.

Málem jsem se utopila

Jednou jsem byla s malým bráškou u rybníku, to místo jsem moc nepoznávala, ale bylo tam krásně. Brácha se rozběhl k vodě, že se půjde koupat. Měl kruh, tak jsem se moc nebála. Což netuším proč, vzhledem k tomu, že jsem vodu neznala, nevěděla jsem, jak je hluboká a nic takového bych v životě nedopustila. Rybník se ale zvětšil, spíš z něj byla taková velká, široká a nekonečná řeka. Unášel ho proud, tak jsem pro něj rychle skočila a vše ustálo, bála jsem se, tak jsem ho raději držela a plavala zpátky k břehu. Jenže když jsem ho držela, byla jsem najednou moc těžká a nedokázala se udržet nad hladinou a začali jsme se topit, jenže už neměl kruh a když bych ho pustila, on by se potopil ke dnu, jenže když bych ho držela, utopili bychom se oba. Takže jsem ho držela a snažila se vynořit a nešlo to strašně dlouho. Po nekonečném zápase, když už jsem neměla sílu a oba jsme umírali, jsem se probudila celá zpocená a ubrečená.

Sériál o tom, jak umřu

Několik dnů po sobě se mi zdálo, že se mě snaží někdo zabít. Pokaždé to byl někdo jiný, pokaždé to bylo nějak jinak a pokaždé to bylo někde jinde.
První sen byl o tom, že mě sledovalo auto, stále mi chodily zvláštní esemesky od anonymů a já se cítila zvláštně. Jednou jsem šla večer domů, už byla tma, šla jsem álejí, když v tom za mnou někdo začal utíkat, já se snažila taky běžet, ale nešlo to, měla jsem strašně těžké a zdřevěnělé nohy, jen jsem se tak šourala, kolem mě chodili lidé a i s normální chůzí byli rychlejší a ten člověk se stále přibližoval, já křičela a nikdo mě neslyšel, pak mě chytil, svázal a odvezl do lesa, kde na mě šel s nožem, než se cokoli stalo, tak jsem se probudila.
Další sen byl o tom, jak mě opět někdo honí a střílí po mně. Když vystřelil poslední kulku, stála jsem naproti němu, najednou všechno bylo ve slowmodu a já viděla, jak proti mě letí kulka a těsně předtím, než mi projela hlavou jsem se opět probudila.
A sny se opakovaly, akorát jsem umírala jinak. Bylo to strašný, bála jsem se jít spát.

Vražda v kostele

Tenhle sen se mi zdál opravdu dávno, ale stále si ho pamatuju a vím, jak jsem se šíleně cítila, protože to byla moje první noční můra a zřejmě začátek toho všeho.
Z kostela se stala hospoda, vypadalo to tam stejně, jen v rohu byla pípa a místo lavic stály stoly a židle. Jednou jsem tam běžela za dědou, ale když jsem tam přišla, viděla jsem, jak u oltáře někoho uvázali na desku, která s ním jela za plátno, kde ho zabili a poté deska opět vyjela, ale se zakrváceným a mrtvým mužem. Všichni se tomu smáli a já začala brečet. Pamatuju si, že jsem stále slyšela takový zvláštní smích, byl děsivý. Vyběhla jsem ven a tam byla jeptiška, která právě pobodala člověka, lidi kolem chodili, viděli to a vůbec jim to nepřišlo divné. Byla jsem ve světě, kde bylo normální zabíjet a týrat lidi, ale jen mně to nepřišlo normální. Bylo to šílený!

Krev místo vody

Šla jsem z pokojíčku do kuchyně, abych si natočila vodu z kohoutku a napila se. Když jsem vodu pustila, cítila jsem železitý zápach a když se podívala do skleničky, místo vody to byla krev. Když jsem si potom napouštěla vanu, opět začala téct krvavá voda a z ní dokonce kusy kůže a svalů. Ve městě řádil vrah, který své oběti rozkouskoval, rozmixoval a dával je do vodovodního potrubí.

Ta holka v mým sklepě

Byl to jediný sen, který jsem si dokázala vysvětlit a viděla jsem na něm, jak se do snů vkládá to, o čem přemýšlíme, co nás trápí a skličuje.
Jeden chlap, naprosto neznámý, mě přivázal ve sklepě k topení, týral mě a musela jsem mu různě sloužit, později jsem nebyla sama a přidala se ke mně ještě jedna žena. Snažila jsem se stále utíkat, ale vždy mě chytil a něco mi provedl. Druhá žena už se ani nesnažila utéct. Jednoho dne jsem to už nemohla vydržet, když odešel, nějakým způsobem jsem se dostala ze sklepa a vzala tu ženu s sebou a utekly jsme. On nás po nějaké době, co jsme se schovávaly v lese a snažily se přežít a vrátit se domů, našel. Já utekla, ji chytil a odvlekl zpět.

A z těch šílených krváků a strašidelných a ošklivých věcí se na chvilku přeneseme do druhé skupiny snů, které se mi zdají a to jsou naprosté magorie.

Porodila jsem kočky

A jak už je z nadpisu jasné, zdálo se mi o tom, že jsem těhotná. Moje těhotenství probíhalo celkem normálně, a když už se blížil termín porodu, šla jsem s prasklou vodou do nemocnice, byla totiž vedle mého domu. Lehla jsme na křeslo a během mrknutí jsem porodila. Když mi měli ukázat miminko, přinesli mi pět malinkých, opravdu malinkých koťat. Já jsem ještě křičela, místo aby mi to bylo divné, že jsou ještě maličkatá a musejí zpátky do bříška.
A po tomhle už si nemyslím, že jsem normální. A kdo taky jo?

Jaký byl váš nejzvláštnější sen?