Kde se touláš Bernadetto. - Maria Sempleová

Where'd You Go, Bernadette


„O některých lidech se říká, že po stromy nevidí les. Nesmíš se zaměřit na jednotlivosti, protože ti unikne podstata.“


Když jsem šla do knihovny, měla jsem v cíli si sbalit jednu knihu a zase rychle odejít. (Protože mám ve zvyku tam pak trčet hodinu a nabrat si spousty knih, které nemám absolutně čas stihnout přečíst. Že se to nestává jen mně?) Prvnotní záměr jsem zvládla, jenže když jsem čekala ve frontě, aby mi knihu připsali na účet, otočila jsem se k policím, kde byly vystavené "nejnovější" (nejnovější v úvozokách, protože to rozhodně nejnovější nejsou výtisky) a jakoby na mě zavolala Bernadetta, že si ji nikdo dlouho nepůjčil a já bych měla, protože se mi určitě bude líbit. No a obálka mě zaujala, tak jsem to jednou riskla a vzala si něco, o čem jsem nevěděla ani ň a nečetla jedinou recenzi. Zadařilo se?

Minulost ji štve, ale budoucnosti se bojí."

Anotace nám poví něco o tom, že je to vtipná kniha o dívce, která pátrá po její zmizelé mamince, která se vypařila chvilku potom, co se její dcera dožádala slíbené odměny, zájezdu na Antarktidu, za výborné výkony ve škole. Vyhaslá architektka Bernadetta se svou fobií z lidí z počátku nějak zkousne, že se rodina vydá na zběsilou výpravu na ledový kontinent a díky osobní asisentce z Indie všechno zařizuje. Později však dostává strach a z cesty se snaží vycouvat, aniž by někdo měl nějaké podezření. Později se však provalí všechny její utajené korespondence s asistentkou, které se svěřuje a dostane se to FBI a později i k jejímu manželovi. Při řešení problému se ale Bernadetta najednou vypaří. A když říkám vypaří, opravdu najednou beze stopy zmizí. Její dcera Bee se dostane k tajným papírům a pomalu započne psát svou knihu o ztracené máme a s tátou se vydá na cestu, aby ji našla.

„Seattle je jediné město na světě, kde šlápneš do hovna a modlíš se, aby bylo psí."


Upřímně jsem šla do knížky, aniž bych si přečetla vůbec anotaci. Nevěděla jsem o čem to je, co je to vůbec za žánr a prostě jen začala číst. 
Mám velký problém s tím, že u knížky přemýšlím, přitom čtu a po otočení stránky mi dojde, že vlastně nevím o čem jsem četla. U téhle ale můžu říct, že nic takového nebylo. Moje hlava si odpočala, přesto dávala pozor a hltala slova, co bude dál.
Celá kniha je psaná maily, vzkazy, rozhovory a chaty, které jsou doplnění o občasní připomínky a poznámky malé Bee, aby člověku dotvořily myšlenku a přidaly souvislosti.

„Luke a Mae nám hráli loutkové divadlo o drogách. A oslík povídal: ,Šluk marihuany přece nemůže nikomu uškodit.' Ale beránek mu na řekl, že život je jako guláš a tráva jako hovínko. Kdybyste do guláše přimíchali třeba jen kousek hovínka, měla byste pak na něj ještě chuť?"


Naprosto jsem se zamilovala na ironických a nevynuceně vtipných mailů Bernadetty, které popisovaly její "bláznivost" a občasnou paranoiu, což se stalo velkým paradoxem, jak nakonec zjistíte.

Krásně kníha popsala povahy různých lidí. Jak se raději starají o ostatní a řeší jejich životy, místo aby řešili své prazvláštní vztahy a výchovné problémy. Jak neberou na sebe zodpovědnost, ale raději to hodí na někoho jiného, protože je to mnohem jednodušší. Jak moc dělá první dojem a jak by se nemělo soudit lidi, aniž bychom je opravdu znali, že utváření těchto názorů je někdy až tragické a může zapříčinit spousty nepříjemností.

„Tak se podíváme, co tu máme na skladě: hanbu, vztek, závist, dětinskost, sebevýčitky, sebelítost."


Neměla bych proti knížce asi žádnou větší výtku, až na jednu... možná nepodstatnou, pro mě však takový jediný vykříčníček nad téměř plným počtem bodů. Nemám ráda úplně nedokončené konce. Ne že by si měl člověk něco dotvořit sám, hlavní konec popsán byl, ale když jsem dočetla poslední stránku, na mysli se mi vyrodily otázky ohledně ostatních postav, které na konci jmenované nebyly. Ráda bych věděla, jak to dopadlo... nejradši bych tu teď ty otázky vypsala, abyste mi je snad zodpověděli, ale to by nebylo fér vůči vám, kteří se na knihu přece jen třeba chystají. 

Knížku doporučuji všemi devíti prsty, nechám si rezervu, protože mě chybí dokončit dokončený konec a možná jsem čekala ještě trošku větší zápletku na konci, ale třeba chci jen moc.

Proto 9 PALCŮ Z 10 


Co vy? Četli jste knihu? Jak se vám líbila?

(Budu ráda, když mi do komentářů napíšete, jestli se vám recenze líbila. Je to má prvotina a docela jsem se toho obávala.)

Kruhy / Rings (2017)

"Sedm dní."

Psala mi nejlepší kamarádka ,,Hele dneska jsem v práci (dělá v kině), tak mi přijď pomoct a pak půjdem na film, dávaj nějakej horor. Další díl Kruhu, tak to zkusíme." Jsem hororový milovník, takže jak jsem o tom slyšela, mohla jsem jen souhlasit. Kruh byl jediný film, který jsem dávala s těžkým vědomím. Viděla ho jednou, tak 8 let zpátky a znovu si ho nepustila. (Teď už chápu, že to bylo si z důvodu, že i když jsem byla dost naučená, protože na tento žánr koukám prakticky od mala, jsem to ještě v 10-11 letech nezkousla, jenže to vím až teď.) Tudíž jsem šla s obrovským nadšením a ještě většími požadavky na strach!

Tak se pojďme podívat na to, jak jsem byla potěšena nebo zklamána.
(Věty označené hvězdičkou obsahují menší spoiler z filmu Kruh, ale myslím, že pokud si to přečtete, aniž byste první díl neviděli, tak se tolik nestane. Každopádně jste byli varováni.)


V anotaci se píše něco o tom, že příběh se odehrává 13 let poté, co se staly události z prvního dílu. Studentka Julie se bojí o svého přítele Holta, který se posledních pár dní chová podivně. Později zjistí, že udajně viděl jakési zvláštní video, které se skládá z nenavazujících, podivných a strašidených scén. Ještě podivnější je však hovor, který se dostaví těsně po shlédnutí videa - ,,Sedm dní, sedm dní a zemřeš." Na video se ze zvědavosti podívala. Později ji došlo, že jediná šance na přežití je, když začne pátrat po původu a důvodu onoho videa. Chce rozšifrovat vzkaz, který je v něm.

Já osobně jsem z filmu dost na vážkách. Rozdělila bych si film na dvě složky. Na první, která mě lákala nejvíc, a to je strach, navození nepříjemných pocitů, červíček, který mi vrtá hlavě a prostě to, proč lidi koukají na horory, aby se báli. A druhou, která bude řešit obsahovou stránku filmu.

Pokud chcete jít na film proto, abyste se báli, tak na to zapomeňte. To si pusťte V zajetí démonů nebo Sinister, rozhodně z toho budete mít větší prožitek. Pro člověka, který se bojí vůbec koukat na tento druh filmu, tak to bude drasťák, lekačky nechybí, ale já jsem prostě jen seděla a v duchu si říkala ,,Teď jí něco stáhne dolů. Teď se zhasnou světla. Teď umře. (Vymýšlím si, samozřejmě)." To mě nedostalo. Chybělo mi to napětí, které jsem očekávala. Chyběly mi nepředvídatelné zvraty a akce. Bohužel. (Ale zase můžu říct, že kamarádka mě jednou polila colou a dvakrát rozsypala popcorn, když se lekla. Srábota.)

Když bychom braly čistě děj, tak první 2/3 filmu se nic neděje a kdybyste si o něm jen něco přečetli a pustili si podledních 30 minut, bude vám to stačit. Je tam i spousta jasných věcí, kdy si říkáte ,,Vždyťo to znaměná tohle! Proč vám to nedochází?" A za půl hodiny postava prohlásí ,,Už vím, co to znamená!" A vy si klepete na čelo. 
Nemůžu říct, že to neměli hezky navázaný z předchozího dílu. Řešilo se tam hlavně to, *odkud se vzala Samara, protože kdo ji zabil a co s ní dělali, to víme. Její adoptivní rodiče byli svině, ale nikdo přesně nevěděl, jak se dostala do toho syrotčince, odkud pochází, kdo jdou její rodiče a proč vlastně bylo vše tak, jak to známe z prvního dílu.* Rozhodně musím říct, že dávám palec nahoru za konečný děj. I úplný konec byl super. I když z části si musíte něco domyslet sami. A to já nemám ráda.
*Ještě bych dodala, že vylézání Samary z televize má úplně jiný rozměr. Efekty jdou rozhodně dopředu.*


Na závěr bych asi řekla to, že kdybych si lístek platila, byla bych naštvaná, že jsem 150 korun vyhodil za něco takového. Kdybych si to stáhla nebo na to koukala online, nelitovala bych strávené hodiny a půl u toho, ale znovu bych si to nepustila.

Z 10 bodů bych tomu dala 3, maximálně 4, ale rozhodně mě navíc nenadchl.

Deník zoufalého maturanta #1



A je to tady, je tu rok 2017 a tudíž už nemůžu říkat ,,No jo, příští rok maturuju, ještě je času habaděj!" NENE, teď už to je ,,Letos maturuju, az pár měsíců a neumím nic!" Ale o tom si napíšeme jindy, teď si probereme první problémy, které přicházejí, když se ocitnete v posledním ročníku střední školy.


Maturitní předměty

Při prvním dni ve škole se na tebe všichni z katedry sesypou a ty slyšíš, jak jeden přes druhýho se ptá ,,Z čeho chceš maturovat?" - ,,Ty to ještě nevíš?" - ,,To musíš vědět! Za chvilku podáváš přihlášky!"
No a vy na ně tak jako koukáte a hlavou vám prolítávají myšlenky, že vám to je vlastně fuk a že na to ještě máte tři měsíce. Haha, uteče to jako voda.

Vysoká škola

Zrovna teď mám přesně 28 dní do odevzdání přihlášek na vysokou a víte vy co? JO, NEVÍM KAM! Chtěla bych studovat spoustu oborů, ale ruku na srdce, dobré známky v půlce čvrťáku nenahrabou to, jak jsem zmrvila druhák a třeťák. Jsem prostě lenoch a salámista, protože ono to přece nějak dopadne, ale na vysokou berou jedničkáře. Ale přejme mi štěstí, snažila jsem se vybrat školy, na který můžu s čistým štítem a tím, že po mně nechtějí známky.

Nehledě na to, že je tu další kámen úrazu pro maturanty, nejen to, že neví kam, ono se o těch školách dovědět je taky sranda. Učitelské noviny, časopis s výběrem škol, je tak nepřehledný, že se v tom nevyzná nikdo, na internetových stránkách škol toho taky člověk moc nevyčte (což mě vede k problému, že na jedné škole toho je napsáno tolik, že ani nevím, jak tu přuhlášku poslat, super!) a jezdit všude na DOD taky není dobrý řešení, co se týče času, absence, finančních nákladů a tak dále. No a ty super veletrhy jsou jen v Praze a Brně a tam my, lidi z Krkonoš, máme dost daleko.


Tablo

Věc, na kterou se těší každý, protože vyvěšená fotka, nejlépe s tím nejhorším výrazem, je holt fakt cool. Nebudeme si lhát, že já na ni vypadám opravdu zle. Když říkám opravdu, myslím tím ještě hůř.
Každopádně fotograf, téma a místo. Tři hlavní nejdůležitejší body. Většinou fotograf je ten nejdražší, o téma se serveme a místo nakonec samo vyplyne. Je to rychlovka, všichni spokojení, že je to za nimi a pak už se jen obávat fotek. A když fotograf řekne ,,Já vám tu druhou bradu vymažu. Jo a vyretušuju ten jebák na čele, nebojte!" Tak veřte, že to ten hajzl neudělá!


Stužkovací večírek

To je vlastně téma, které bych měla řešit jako jedno z první, protože to je věc, která se řeší už od začátku záři, protože se slaví v půlce řijna a ono se nezdá, ale je to hned. I přesto, že se začne tak brzo, nakonec vám stejně objednané propriety stejně nestihnou přijít. (Protože kupovat to tady, když to použiješ na fotku, to je zbytečnost.) Téma se řeší douho, protože tohle už bylo, tohle je divný, na tohle lidi nemaj kostým a věci, tohle se jim zas nelíbí a nakonec stejně skončíš u retra nebo hippie. Čest třídám, který vymyslely něco lepšího. 

Maturitní ples

Vyvrholení studenstkého života bych si rozebrala jako jednu velkou kapitolu, protože je opravdu vydatný. O ples tolik nejde, protože pokud máte šaty, do kterých se vejdete, že Veroniko, zařízenou kadeřnici, tu jedinou úspěšně mám, kosmetičku a koupené lístky pro nejbližší, je to v suchu. Ale všechno okolo...

Předtančení
Jako první bych rozhodně mluvila o předtančení. Jestli se do teď třída pohodla a nebyla rozhádaná, přijde teprve boj. Co budeme dělat, jak to budeme dělat a přece tam nebudu tajtrlíkovat, když budu načančaná a našponovaná v šatech, ne!
My jsme se rozhodli pro video, které mělo ušetřit čas a nacvičováním a nemuseli jsme se složitě převlíkat a na šerpování nepřijít jako ze škatulky. Jenže domluvit se na tématu? A kdo co udělá? A jak to bude vypadat? A kdo to sestříhá? Jupí! (Hlavně jsem poslední, kdo ještě neudělal svou část videa, nechť mě třída v nejbližší době neukamenuje, amen.)

Prezentace
Pokud by si někdo myslel, že takové naházení fotek do prezentace je hračka, tak rozhodně ne u nás! Nedokážete si představit, jak strašně jsem se poštěkali o tom, jakou barvu budu mít pozadí,jestli tam budou fotky z tabla nebo z dětství, jaký rámeček na fotku a jestli vůbec nějaký, no a nakonec jména! Řeknu vám, to bylo bolestivější a namáhavější než porod. Čekala jsem, kdy přiběhne třídní s hadicí a začne nás kropit, abychom vychladli. A TO ŠLO O BLBOU PREZENTACI.


Šerpy
Černá s bílý, bílá s černým, zlatý se střábrným nebo tyrkysová s purpurovou? Pro mě za mě klidně neonově zelená s neonově oranžovou. Aby každý řešil, jestli ta modrá bude ladit s mojí modrou vlečkou a její růžovou gumičkou ve vlasech, no strašný. Člověk s rozumným uvažováním by nad tím mávl rukou a dal by prostě neutrální barvy a šmitec. Ne, my ne, my si musíme vydrápat oči kvůli odstínu šedé.



Půlnoční překvapení
Tak jestli jste se zapotili u předtančení, tak půlnoční překvapení je ještě horší. Nejlepší ze všeho je to, že se dělat třeba vůbec nemusí, ale my jo, my si střihneme 15 minut dlouhé tancování s plyšových kostýmech, protože v nich vůbec není vedro a nikdo nebude po půlnoci už na plech. To, dámy a pánové, bude prdel.

Dál se snad o domluvení na dárku pro třídního, výzdobě a hudbě nemusíme ani bavit. Jedna velká fraška.

Takže bych to rozhodně shrnula jako velmi uvolněné a klidné období, kdy se všichni máme rádi.


A jak to bylo/je/nebo si myslíte, že bude u vás?

Pokus o Detox s Mačingovou

Minulý týden (sobota 21.1.) jsem si uvědomila, že takhle to úplně nejde a mám pouchých 29 dní do maturitního plesu a já s jistotou neobleču šaty! (Samozřejmě ozkoušeno a fakt ne!) Tak jsem se tak zajímala a spoustu lidí z mého okolí zkoušelo Detox podle Antonie Mačingové, díky kterému něco málo zhubli, odvodnili se a zbavili se toxinů (to samozřejmě píše Mačingová v knížce, jestli to tak fakt je, kdo ví). Říkala jsem si, co ztratím, do těch šatů se dostat potřebuju.

Šla jsem tedy nakoupit, naházela do košíku kupy zeleniny, ovoce, oříšků a připravila se na očistu, která mě čekala.

1. DEN
K snídani byla nastrouhaná mrkev s jablkem, dochucená medem, oříškami a rozinkami. To mám ráda, začínalo to dobře.
K obědu byla vařená brokolice s nízkotučným sýrem. Miluju brokolici, bylo to fajn. Hlad nebyl. Paráda.
K večeři byl salát z červené řepy s vajíčkem a to už bylo trochu horší. K smrti nesnáším červenou řepu, ale teda smíchaná se sterilizovanou mrkví a hráškem, kyselou okurkou a tím vajíčkem, které nejím, protože mi je potom špatně, to už byla očista. Myslela jsem, že to zvládnu, ale nakonec jsem byla bez večeře.
(Při hladu oříšky, sušené ovoce a co já vím, nebylo to na hlad, porce mohly být velké podle libosti, ale on ten hlad ani nebyl.)

Shrnula bych první den jako v pohodě.


2. DEN

K snídani bylo to samé, v pohodě.
K obědu byly fazolové lusky s nízkotučným sýrem. Mám ráda fazolky, nebyl problém.
K večeři byl opět salát z řepy. Už jsem se ani nepokoušela si ho dávat.

Druhý den, hlad ani nebyl, protože jsem veděla, že kdyby byl, musím si vzít salát.

3.DEN
K snídani totéž, jako předchozí dny. Už jsem se přemáhala, ale stále to tak nějak s chutí snědla.
K obědu byl salát z řepy, opět. Vzhledem k tomu, jak to bylo, tak jsem řekla, že salát ne a dala jsem si nastrouhanou mrkev s řepou dochucenou medem a oříšky. Ne, ani tak jsem řepu nepozřela.
K večeři byl mrknový perkelt (dušená mrkev, cibule, koření), s chutí jsem si ho dala. Pohoda.

Třetí den už byl takový náročnější, začínala jsem být unavená, bylo mi divně a nic se mi nechtělo.


4.DEN
K snídani překvapivě to samé. A když už po čtvrté jíte to samé, tak už to není s chutí, ale pěkným odporem.
K obědu byl perkel, který druhý den už nějak nebyl k pozřetí.
K večeři byla cuketa s bazalkou. Změna, bylo to super.

5.DEN
K snídani to samé. Nejradši bych vynechala, ale musela jsem!
K obědu měla být cuketa, ale v našem malém městě sehnat cuketu nebo lilek v zimě? Nic moc. Udělala jsem si brokolici. Dobrý.
K večeři byly fazolky.

Pátý den byl dobrý, ale byla jsem víc a víc unavená a bolela mě šíleně hlava a bylo mi stále tak divně.

6.DEN
Snídaně stejná.
Oběd brokolice... utrpení mít znovu brokolici, i když ji mám ráda.
K večeři jsem už však nezvádla udělat si fazolový lusky a vyprdla jsem se na nějakou téměř veganskou stravu (když pominu první dva dny trochu syra) a prostě jsem si musela dát maso. Udělala jsem si kuřecí pátek (přírodní jen s česnekem) a pečenou mrkev s celerem.

Po večeři jsem se cítila zase dobře.

7.DEN 
Už jsme stagnovala a přešla na prostě zdravou nízkokalorickou stravu, ale teda že bych si dala parkelt a řepu? Znovu fazole a brokolici? NE!

Další zelený týden s řepou nezvládnu.

Každopádně jsem si uvědomila, že moje prohlašování "Já moc maso nejím, nepotřebuju ho." - To je naprostá hovadina. V životě bych nepřešla na vegetariánský nebo dokonce veganský styl života. Maso je život.

Kdybych měla shrnout první týden podle detoxu Mačingové, tak já jsem to nezvládla. Chyběly mi tam sacharidy a bílkoviny. Živit se zeleninou, to asi není ono. Vydržet se to asi dá, ale já se dobře necítila a bylo mi jen hůř a hůř. Tohle období je vůči škole dost chaotický a mně absolutně mozek stávkoval. Dobře jsem se cítila jen proto, že jsem si stáhla žaludek nejezením, protože když jíte pořád to samé dokola a pomalu to nemá chut, e-e.
Podle mě tohle je směšné, určitě to nějakým způsobem tělo vyčistí, ale myslím, že to jde mnohem lepšími způsoby.  Pokud to někdo dělá primárně pro hubnutí, tak bych řekla, že by měl počítat s jojo efektem, pokud najednou přejde na normální jidlo (nemusí být primárně hned nezdravé).

Prdím na takovýhle detoxy a diety.

ALE ŠATY UŽ ZAPNU!

Co vy? Zkoušeli jste někdy tento detox? Jak jste ho zvládly

Tipy - Jednoduchá maturitní četba


Ahoj, ahoj.
Jako student maturitního ročníku vím, jak by mohla být maturitní četba jeden ze strašáků (pokud teda nejste salámisti). Když se člověk rozhodně těch 20 knížek přečíst, i když na knížky kouká maximálně u babičky na poličce, kde má kuchařky, nebo je čtenář jen vytříbeného žánru, hodí se každá rada, co člověk může přečíst nebo se vzdělat jinou formou a mít klid.

Připravila jsem tu pár tipů na jednoduché, čtivé nebo dobře zpracované knihy, které byste mohli šoupnout do seznamu, pokud ho ještě nemáte zpracovaný.

Jako první bych se pustila do dramatu.

Každý to zná, každý o tom slyšel, na základce se to většinou muselo číst povinně, probíralo se to tam i na střední a člověk, který není hlupák, to zná. Mluvím tu o dramatech od Shakespeara - Romeo a Julie a Hamlet - myslím, že tohle by mohly být jasné volby.

Romeo a Julie: Ani jedno z děl nemá stovky stránek a dá se to sfouknout za pár dní (pro nerychlé čtenáře). Existují zjednodušené verze, filmy, videa, audioknihy a kniha není těžká. A příběh zná prostě každý.

Hamlet: Asi bych se opakovala, ale tohle je tak slavné dílo, které podle mě nepotřebuje popis stejně tak, jako Romeo a Julie. Film s Mel Gibsonem je super, klidně bych doporučila.

Nehledě na to, že o spisovateli má každý alespoň nějaké povědomí, a tak se o tom dá pěkně povídat. (Samozřejmě s nějakým alespoň staženým rozborem, pokud ho neděláte samy.)



Jako druhé bych tu dala poezii.

V našem seznamu toho nebylo zase tolik na výběr, ale určitě Máchův Máj, Erbenova Kytice nebo taková Seifertova Maminka, to je jasná volba.

K Máji a Kytici snad nemusím asi nic říkat. Oboje zfilmované, Máj teda není úplně přesný, ale hlavní děj tam jakž takž zachycen byl, Kytice je opět zfilmovaná, ale to je tak nádherná sbírka balad, že je hřích si to nepřečíst, ale prosím. Ve filmovém ztvárnění však je jen 7 balad, ve svírce je jich 13 - ale tak 6 se jich přečíst dá. Teď vyšla i komiksová verze a je to skvělé.

Jako třetí bych přešla k próze.

Guy de Maupassant - Kulička (nejtěžší na tom všem je si zapamatovat výslovnost toho autora)
Mezi krátká díla, které jsou přečtená hned a mají všeho všudy má pár desítek stránek. Je to velmi dobré dílo, které i v tak málo stranách popíše všechno. Jak se lidí chovají, co dokážou a jací jsou charaktery.

Petr a Lucie - Romain Rolland
Příběh o lásce v druhé světové válce. Není to úplně šťastné dílo, přesto krásné. Kniha má maximálně do 100 stran a její velikost je většinou u větší A6, takže paráda. Mně se osobně hůř četlo, ale na youtube je spousta nahraných audioknih.

Memento - Radek John
Příběh o životě feťáka, který začal už na střední škole a jak to s ním (ne)dopadlo. O tom, jak to chodí, o drogovým podsvětí a určitě čtivé a "zábavné" pro člověka, kterého tato problematika zajímá. Knížka má okolo 280 a je psaná... jak to říct, no srozumitelně a česky.

Jedenáct minut - Paulo Coelho
Příběh podle skutečné události, kdy mladá Brazilka jede do Švýcarska za vidinou peněz, slávy a nalezením životní lásky, jenže se dostane do bordelu. Knížka popisuje, jak žila, co dělala, co zažila, jak měla peníze, "slávu" a nakonec našla i svou osudovou lásku. Knížka má asi 200 stran, hodně se tam moří ve svých pocitech a rozjímáním nad světem a životem, ale určitě je to zajímavé čtení.



Stepfordské paničky a Rosemary má děťátko - Ira Levin
Dvě v jednom. Knížka má s oběma příběhy 280 stran, což si myslím, že na dvě knížky je fakt pecka. Rosemary je hororový příběh o mladém páru, kdy žena otěhotní a jak to říct... doprovází je u toho satan. Stepfordské paničky jsou zase o tom, že se mladá rodina přistěhuje do dokonalého Stepfordu, kde je ale se všemi něco špatně. Všechny ženy a jejich děti jsou tak dokonalé. Nemají ale žádné zájmy a nic nedělají. Joanna se to snaží vypátrat, když na to však přijde, stane se z ní také ta dokonalá manželka, co za tím stojí?

Báječná léta pod psa a Účastníci zájezdu - Michal Viewegh
Ne každému jeho styl může přijít dobrý, každopádně je to jeden z nejúspěšnějších českých spisovatelů dnešní doby a jeho díla mají něco do sebe. Minimálně to, že se lehce a rychle čtou.
Účastníky zájezdů známe snad každý, avšak film není to samé, co kniha. Různé věci jsou pozměněné a bylo by dobré, aby si každý knihu přečetl nebo minimálně kouknul na film a našel si věci, které spolu úplně nesouvisí. A pokud někdo neví, tak různorodí lidí jedou na zájezd k Jadranu, kdy se postupně mluví o jejich příbězích a různě se proplétají. Kniha má 350 stran, ale přečte se dobře.
Báječná léta pod psa jsou o Kvídovi, jeho životě, životě jeho rodičů a životě za socialismu. Vtipné dílko, které má kolem 220 stran.

Prima sezóna - Josef Škvorecký
Vtipné dílko, které má kolem 200 stran a já ho přečetla jedním dechem. Je rozděleno na několik částí, kdy se v každé děje trochu něco jiného, přesto na sebe navazují. Mladý gymplák Danny je Kostelecký sukničkář a proutník a zkouší to na každou pěknou holku ve městě, jenže s tím přiházejí slasti i strasti.

Malý Prince - Antoine de Saint-Exupéry
Tuto knížku, když někdo nezná, jakoby nebyl. Pohádkové rozkošné dílko o pár stránkách, které dostane každého. Malý prince cestuje po různých planetách, potkává zvláštní lidi a poslouchá jejich příběhy. Poté se objeví autorovi v poušti a o všem mu vypráví.


Stařec a Moře - Ernest Hemingway
Kniha má přes sto stránek, kde mi celkově přišlo, že v půlce knížky se nic nedělo, přesto stojí za přečtení, je krátká a lehká a minimálně patří ke knížkám, které by měl znát každý. Starý rybář, který už dlouhé dny nic nechytil a střádá, se vydá na moře, kde chytí velkou rybu. Jenže ryba je tak velká, že ji nemůže vytáhnout a nechá se dlouhé hodiny táhnout, jenže přijdou žraloci a rybu mu sežerou. On přijede po několika dnech zpátky domů, a i když  ne s rybou, přiveze její kostru, kdy všichni vidí, co chytil a dostane se mu patřičná úcta a hrdinství.

Saturnin - Zdeněk Jirotka
Vtipné příběhy o zvláštním člověku - Saturninovi. Kniha je rozdělena na krátké povídky, které se čtou jedním dechem, a rozhodně se nad nimi alespoň pousmějete. Vyšel k tomu i film, které řekne vše potřebné. Dílko má 200 stran, nic hrozného.

Babička - Božena Němcová
Babička je babička a je to naprosto skvělé dílo. Když už je někdo líný číst, alespoň se podívat na starou verzi, ale věřím, že tu není snad nikdo, kdo by babičku na základce či střední nemusel povinně číst, nebo neviděl její filmové zpracování.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou - Arnošt Lustig
Podle mého názoru je to nejvydařenější knížka od něj a pokud někoho zajímá téma holocaustu, koncentračních táborů a genocidy židů, tohle je přímo pro něj. 20 bohatých židů, kdy jeden z nich zachrání mladou tanečnici a za úplatky jim je řečeno, že je dostanou pryč, bohužel jsou všichni převezeni do tábora. Zachránce mladé tanečnice si ji nakonec vezme, ale vojáci ji přikáží, aby před nimi tančila, Kateřina jednomu z nich vezme zbraň a dva vojáky zastřelí. Nařídí ji zabít a s ní i všechny bohaté obchodníky. (Příběh o střílející tanečnici je pravdivý.)

Zde tu je 20 díl, které přesně stačí k maturitě, kdyby i tak bylo málo, určitě bych ještě doporučila Na západní frontě klid od Erich Maria Remarque, Jámu a Kyvadlo od A.E. Poea nebo Alchymista od už zmíněného Paula Coelha.

Tak doufám, že jsem vám třeba alespoň trochu pomohla a určitě mi do komentářů můžete napsat vaši oblíbenou knížku, protože hned jak dočtu potřebná poslední díla k maturitě, ráda bych měla co dál číst. :)

A maturitě zdar!

Potrat a co vše mi vzal nebo dal


V dnešním článku bych se chtěla věnovat těžké situací, kterou prošla moje známá a nějakým způsobem si při psaní se mnou toho článku dávala vše dohromady a smiřovala se s tím.
Šla na potrat a zde je zpovědnice toho, jak to všechno bylo, jak se cítila ona, její přítel a jejich okolí, jaký byl zákrok a vše okolo této situace.


Něco o mně.
Je mi 19 let, jsem studentka třetího ročníku SŠ a s přítelem jsem byla dva měsíce, když jsem zjistila, že jsem v 5 týdnu. 

Pocit, když jsem se dozvěděla, že čekám dítě.
Čekala jsem to a byla ráda, protože jsem věděla, že jsem zabezpečená a že mám přítele, který to dítě chce, máme byt, bydlíme spolu, škola byla zařízená. Mamka mi řekla, že ať už se rozhodnu jakkoli, tak mě bude podporovat a pomůže mi. Rodiče přítele to vzali dobře, jeho mamka byla úplně šťastná a jeho taťka taky. Hlavně lpěl na to, aby se přítel začal starat, postavil se na svoje nohy, osamostatnil a uvědomil si, že je to velká zodpovědnost a už to není jen o něm.

Na jednu stranu jsem to chtěla, ale pořád ve mne hlodal červíček, že to není správné rozhodnutí, že jsem ještě nic nezažila, že bude se vším konec a já si uvědomovala, že nebudu moct žít svůj bezstarostný život. Cítila jsem se ale trapně, že budu závislá na příteli, na to, že mě bude muset živit.

Kdy jsem přišla na to, že to dítě nechci.
Dva týdny předtím, než jsem šla na potrat, jsem si vlastně uvědomila, že to dítě nechci. Byl to 9 týden těhotenství. Uvědomila jsem si, že mám dluhy, exekuci, že přítel na to taky není připravený. Je to něco jiného, když je díte očekávané nebo žena otěhotní. když je pořádně zabezpečená, má dostudováno, pracovala, aby dostala vůbec mateřskou. Litovala jsem, že jsem na to nešla dřív, abych podstoupila miniinterupci, protože je to... jednodušší.

Když jsem se to rozhodla říci svému příteli, tak řekl, že rozhodnutí je na mě, že mě podpoří v tom, jak se rozhodnu, ale že to dítě chce. Měla jsem si všechno zjistit na gynekoligii, že peníze mi dá a poté se mnou několik dní nemluvil. Potřeboval čas na to, aby to vstřebal. 

Jak jsem se psychicky připravovala na zákrok.
Ani ne tak na zákrok, tak jsem se připravovala na narkózu. Bála jsem se, jak mi bude špatně, protože celé těhotenství jsem strávila v bolestech a dny plné zvracení. (Potom, co jsem se rozhodla jít na potrat, tak jsem přestala mít bolesti a zvracet.)

O zákroku.
Přišla jsme ráno v 6:45 do nemocnice, šla jsem do kartotéky, přihlásit se na gyndu, ukázat potvrzení o zaplacení zákroku a sestra mě poslala na pokoj, kde jsem čekala do půl 10, než mě vezmou. Po dobu, kdy jsem ležela na pokoji, jsem spala a snažila se nemyslet na to všechno, co mě čeká. Potom mě zavolali, přivázali na křeslo. Měřili mi tlak, poté mi píchli narkózu. Usla jsem, zdálo se mi něco o Santovi. Přišlo mi, že jsem tam byla tak hodinu, ale strávila jsem tam zhruba 10 minut. Vzbudila mě sestra. Oblékla mi kalhotky, zeptala se, jak mi je, byla jsem ještě oblbnutá a znovu usnula. Každou chvilku někdo chodil, jestli jsem v pořádku. Strašně jsem krvácela,  Po dvou hodnách mě zavolala doktorka, abych si šla pro propouštěcí zprávu a šla domů.

Pocity po zákroku.
Nemyslela jsem na to, byla jsem stále s někým a něměla důvod ani čas přemýšlet. K večeru jsem ale seděla doma sama a začalo to na mě padat. Začala jsem přemýšlet za to miminko, jak se cítilo, jak mu bylo a kde teď asi je. Musela jsem odejít z domu, abych nebyla sama, šla jsem za mámou. Byl den před Štědrým dnem. Stále jsem brečela. Po pár dnes jsem se s tím smířila, jak se jen dalo, a začala zase normálně žít.

Jak se cítím teď.
Cítím se... jak to říct, normálně. Myslím si, že kolem července, kdy by byl čas mého porodu, na tom budu hůř. Většinou si po večerech říkám, že bych už byla v tomhle a tomhle týdnu, jak velké by bylo, co by už mělo, jestli by to byla holčička nebo chlapeček, jestli by mi bylo stále tak špatně a podobné otázky.

Jak se změnil vzah s mým přítelem.
Den po zákroku mi odpověděl na otázku, jestli se něco mezi vámi změnilo, že by chtěl odjet. (Jezdíval na loď do Ameriky, než jsme se poznali.) Chtěl odjet na půl roku, tak jsem se ptala, jestli chce utéct, protože jeho máma mi říkala, že když před něčím chtěl zdrhnout, tak odjel do Ameriky. Řekl mi, že to je ale kvůli penězům a ne tomu, aby utekl ode mě a toho, co se stalo. Nic ho doma nedrželo, může klidně odjet.
Cítila jsem se, že za to můžu já, že je to moje vina, že jsem to posrala, že pokud se rozejdeme, tak to bude jen kvůli mě a bylo mi ho hrozně líto. Už jsme se připravovali, měli jsme už doma postýlku, přemýšleli jsme nad jménama, zařizovali si kočárek, oblečení a všechno okolo.

Co jsem řekla okolí.
Mámě a Tobě jsem řekla pravdu, vy jste to se mnou celou dobu prožívaly, lhát bych nemohla.
Přítelově rodině a všem okolo jsem řekla, že jsem samovolně potratila a nedalo se s tím nic dělat. Jeho mamka mi řekla, že se bohužel občas stává. Oba rodiče z toho byli ale hodně špatní. Bylo to hodně těžké, ale že jsem šla na potrat bych jim říct nemohla, skončila bych u nich.

Teď už je vše za ni, je v klidu a se svým rozhodnutím je "spokojená".

Jaký máte názor na potraty? 

(Budu ráda, když se v komentářích nebudou objevovat různé sprosté komentáře, její rozhodnutí, já na to vše mám také svůj názor, ale hlavně je to její život. Článkem jsem pouze chtěla zmínit situaci, která může potkat každou z nás a jak se takový člověk cítí a jak to všechno vlastně je.)

Dvě zoufalky ve velkoměstě na pátek třináctého


Cože to dnes máme za den? No jo, pátek 13. Někdo si může říct, že jsem až moc pověrčivá a nemám tomu věřit a není to kvůli datu v kalendáři, ale alespoň někdy musím svou nešikovnost a špatný den svést na něco jinýho, než na svůj supr čupr život. Tak pojďme na to.

Na dnešní den jsem měla plán takový, že se ráno sejdeme s kamarádkou a pojedeme do asi 50 kilometrů vzdáleného většího města, kde se nachází škola, kterou bychom obě rády studovaly. Měly jsme přijet v půl 9, v 9 být na první přednášce, přesunout se rychle na druhou, potom skočit na obídek a jet domů. Tečka. A ono to všechno nebylo tak jednoduchý.

Ráno jsme se měly sejít u obchodu naproti mému baráku a potom jít na autobus. No vyrazila jsem na sraz a nikde nikdo, tak jsem šla na nádraží a víte co? NIKDE NIKDO! Můj mobil poslední dobou dost stávkuje, takže jsem ani nemohla zavolat, abych se ujistila, že je všechno v pohodě. 5 minut před odjezdem stále nebyla nikde k nalezení. Už jsem se smiřovala s tím, že pojedu sama a pic, ona čekala celou dobu na zastávce a já si popletla srazy, protože ráno u obchodu jsem měla čekat v sobotu ráno, ne v pátek. Celá já. Tak jsme to tedy stihly, super.

Když jsme přijely, měly jsme se rychle přesunout na jednu univerzitu, jenže když jsem se podívala na bus, nic nejelo. Tak jsme spěchaly (podotýkám v úplný břečce!!!) na jiné nádraží, kde by něco už jet mohlo. Jelo. Z nástupiště B, jenže na jedné straně písmenka C,E,G a na druhé D,F,H, ale NIKDE NEBYLO B!
Jo... jenže ono bylo. Naproti nám, ale přes jinou zastávku na písmenko nebylo vidět a zrovna tam přijel trolejbus číslo 3., TEN NÁŠ! Bohužel i s tryskama v zadku bychom se tam nedostaly včas.
Už jsem se tak nějak smířila s tím, že teda asi pojedeme jen na tu druhou univerzitu, kde nás měla čekat druhá přednáška, protože jsme neměly šanci se tam dostat, hledala jsem teda hromadku tam. Měla jet za pár minut, na Céčko, u něj jsme stály. Jsem s říkala "Pohoda!" Jasně. Po chvilce přijelo, podle map jsem si našla, kde vystoupit a v pořádku vystoupily. Jenže v dohledu žádná škola. Poradila nám paní, která, to si pamatujte, říkala "Jděte pořád rovně, potom zahněte na leva a uvidíte budovu s kulatými okny, to je knihovna a za ní je ta škola." Jenže podle map to nebyla ta škola, kterou jsem měla na mysli (protože je socka, filosofická, IT a podobně a každá jinde, tak jsem si myslela, že myslí jinou). Šly jsme tedy podle mého smyslu pro orientaci, který není, a došly k něčemu, o nešlo název "Pedagogická fakulta", kam jsme měly namířeno, jenže když jsme si tam nakráčely, tak jsme zjistily, že to je děkanát, nebo jak ono se tomu nadává. SUPER!

Zeptaly jsme se paní u okýnka a ta nám řekla, že jsme úplně špatně a musíme jít rovně, potom přejít most a až uvidíme lávku, tak jít přes ní a jsme tam, že je to mezi stadionem a sadama (a že tam bude ta budovala s kulatými okny! TA PANÍ NÁM RADILA DOBŘE). Tak jsme se vydaly na další cestu. Našly jsme most, jenže za mostem nebyla nikde žádná lávka. Byla tam jen malá cestička. No každý si asi pod slovem lávka představí něco jinýho, šly jsme tedy tudy, jenže jsme došly k nějakým zahrádkám a vůbec ne ke škole. Tak jsme se po kolena ve sněhu brodily zase zpátky. Obešly jsme celý sady a HLE! LÁVKA! Rozeběhly jsme se k ní a před námi najednou plot. Plot DLOUHEJ JAK KRÁVA, takže jsme si znovu obešly sady, než jsme došly na konec. Nakonec přešly lávku a byly ve škole. (Nutno podotknout, že ta škola nebyla mezi sadama a stadionem, jak nám paní říkala, ale byla přes řeku za sadama a stadionem, myslím, že celkem podstatá informace) Hurá. Tohle putování nám zabralo 2 hodiny. Nakonec jsme celé utrápené našly vchod, pobraly všechny letáčky a šly najít studovnu A18, kde měla být přednáška.

Chvilku jsme si počkaly a pak to začalo. Říkala jsem si "Hurá! Zvládly jsme to!" - měly jsme jít na přednášku o studiu na pedagogické fakultě - speciální pedagogika - logopedie, jenže před katedru se postavila ženština a pozdravila nás s úsměvem "Dobrý den, vítám vás na přednášce na navazujícím magisterském studiu učitelství pro 2. stupeň základních škol - anglický jazyk a literatura", tak jsme se na sebe tak podívaly a v očích nám zářily světýlka čirého zoufaloství z toho, kam jsme se to sakra dostaly. Nepřišlo nám divný, že nikde okolo nesedí žádní studenti maturitního ročníku, kterým může být tak do 20 let, ale jsou tu prostě starší. Koukneme do programu a my koukaly na sobotu. MŮJ BOŽE! Poté přišla pozdě do posluchárny slečna, která vypadala nadšeně, a když slyšela o čem se tu mluví, ztuhnul ji úsměv a nám bylo jasné, že se taky podívala špatně a nemá tu co dělat. No sranda.

Nakonec jsme zbytek přednášek absolvovaly v pohodě a už jsem myslela, že je konec. Jenže hned jak jsme vyšly ven, nasedly jsme do špatnýho busu a vystoupily jinde. JOOO! Co přijde dál? Čekalo nás další bloudění a hledání správné cesty.

Nakonec jsme se v klidu dorazily, naobědvaly se (nikomu nezaskočilo a neudusil se), dostaly jsme se na  bus (nespadly pod koleje, nespadli z eskalátorů, nezabily se na ledu) a dojely v pořádku domů.

No a jestli si myslíte, že to skončilo, tak ne. Jen co přijdu, celá rodina si tu zvrací přes sebe, takže já se zas poroučím, jdu najít roušku, rukavice anebo rovnou jdu pryč z této bacilonosičské rodiny.

A jaký byl váš pátek třináctého?

Syndrom CO KDYŽ SE TO BUDE HODIT?


Ležela jsem si tak v poklidu na posteli, když se na mě svalila kupa oblečení a knížek, které jsem měla na stolečku za postelí. V záplavě "bordelu", ze kterého jsem se nemohla za boha vyhrabat, jsem si řekla, že je se mnou a mým "to se bude hodit" a "do toho ještě zhubnu" už něco fakt špatně.

Pokud by existovalo nějaké léčené, určitě bych na něj i dobrovolně docházela, bohužel není a já se s tím musela vyrovnat sama. Vylezla jsem ze svého brlohu, ve kterém jsem stejně nedělala nic produktivního a řekla si "JDEME UKLIDIT SKŘÍŇ!"

Moje skříň je jedna velká mixka všeho. Nemám v pokoji zrovna moc místa, tak nemám ani pět skříní na to, abych všechno skladovala, a tak se sama sebe ptám "Proč, ty hloupá náno, všechno skladuješ?"
Párkrát jsem se nadechla a otevřela skříň, aniž bych přidržovala věci, které by na mě potencionálně mohly spadnout a jo, vyvalila se na mě lavina oblečení a já znovu byla celý zasypaná. Takhle teda ne. Na postel jsem vysypala všechno oblečení, které se ukrývalo ve vrchní skříni, potom otevřela spodní, kde byla další hora oblečení, co nenosím, ba i dokonce dva páry bot, které jsem si objednala na léto a nevytáhla je ani z krabice. Opět všechno letělo na jednu velkou hromadu. Uprostřed se skrývá jedna polička s věcmi do školy, jedna plná kosmetiky a jedna se vším. (Tipuji, že si teď říkáte "Co to je sakra za skříň, jak vypadá a proč má všechno společně?" Tak je to velká skříň, kde nahoře jsou velké police s dvířky na zavírání, dole je to samé a uprostřed jsou tři police, které nemají ochranu v podobě dveří.)

Takže si tu dáme tipů, jak potlačit našeho ducha "Fakt se ti to bude hodit! Nevyhazuj to!" a zbavit se opravdu nepotřebných věci.

Začneme nejprve s kosmetikou.

Pokud patříte mezi lidi, jako jsem já, tak se vám tam válí spousta vzorečků, které netušíte, kdy jste dostali, tudíž použití se vylučuje z důvodu, že by vám to mohlo rovnou sloupnout i kůži z obličeje. Co už je dlouho, vyhodit. (Ono klidně všechny, já mám vždycky milion vzorečků a nikdy je nepoužiju.)

Určitě se tam najde spousta věcí, na které jste nešáhli už roky. Různé krémy, peelingy, oleje, mastičky, balzámy a, tedy u mě, spousta řasenek. Našla jsem dobrých 15 řasenek, kde byly k použití dvě, zbytek byl už dávno vyschlý.
Nebo, jako já samozřejmě, máte spoustu kosmetiky, kde už je prostě na dně kapka nebo minimum produktu Vyhodit! Všechno! Zbytečný.

A pokud chcete pořádně provětrat vaši skládku, prostě vyhoďte všechno, co nepoužijete na denní líčení, večerní ani na žádnou akci.

Co se týče šperků.

Já toho mám mraky, ale nechci nic vyhazovat. Sice to použiju jednou za rok, ale svou příležitost si to najde. Každý řetízek, náramek, náhrdelník - nastrkejte postupně do pytlíčků, neudělá to bordel, žádný se vám nezamotá do sebe (a určitě každý známe, když roztrhneme řetízek jen proto, že se smotalo víc kusů dohromady a prostě už to nejde rozmotat), náušnice do krabiček - pokud mají svoji drahou polovičku, jinak vyhoďte, k ničemu, ona se ta druhá jen tak neobjeví, nepřijde z kufrem, že byla na dovolené.

A oblečení, to je poslední peklo...

Když už všechno leží někde na kupě, udělejte si místo na pět různých kup.

První - dávejte tam oblečení, které denně nosíte a vystřídají se na vás alespoň jednou měsíčně.
Druhá - sezónní věci. Já jsem člověk, co má ve skříni letní šaty, když je venku -15. Vzít pytel nebo prázdnou krabici, všechno tam naskládat a strčit pod postel, do kumbálu, kamkoli... místo se najde vždy.
Třetí - věci, kterých si nevšimnete, jak je rok dlouhý, ale z důvodu, že jsou to věci, které se normálně nenosí. Společenské oblečení, psaníčka, sportovní oblečení (když nejste vášnivý sportovec, tak si ho všimnete párkrát do roka, když vás někdo vytáhne první týden v lednu do fitka nebo před létem na spining). Opět - dejte do nějaké krabice a strčte ji na dno skříňě. Máte ji v dosahu a přesto nezavazí mezi normálníma věcma.
Čtvrtá - věci, kterých si nevšimnete, jak je rok dlouhý, ale z důvodu, že to prostě už nenosíte, nelíbí se vám to, nenarvete se do toho (protože můj další syndrom vy se mohl jmenovat "nedám to pryč, jednou do toho určitě zhubnu" - kalhoty ve skříni 4 roky a já mám ještě o velikost víc, než jsem měla v době, kdy jsem měla ty naivní představy, že stačí 3 kilča a vlezu se do nich pěkně). Naházet do pytle a podarovat blízkým, rodině, hodit do popelnice na oblečení pro charitu nebo prodat (vinted, bazárek, blešák...)
Pátá - věci, které se vyhodí. Trička, ze kterých jsou spíše už jen žmolky, roztrhané věci, flekaté, které už nepůjdou vyprat a podobně, prostě to, co už si na sebe neoblečeme.

Když jsem udělala tohle, ve skříni mi zbylo... odhadem tak 30 věcí dohromady + spousta oblečení na doma, na tábor, na grilovačku a podobný akce, kde prostě není problém chodit jak bezdomovec, protože tam se to vyžaduje.

Když jsem tohle všechno udělala, mohla jsem v klidu zavřít a otevřít skříň, nikde se neválelo oblečení, které nebylo kam nacpat a já pak šla s 5 pytli do popelnic.
Po takto radikální akci jsme se cítila mnohem lépe. Najednou jsem mohla volněji dýchat a pohybovat se v mém kamrlíku. 

Takže tak za půl roku si to zopakujeme znovu, protože se znám a zas toho budu mít všude až až moc.

Také trpíte tímto 'syndromem' a máte potřebu pořád všechno skladovat a říkat si, jak se to jednou bude hodit a jednou to použiju a jednou do toho určitě zhubnu. Blbost. Zbavte se toho. Nikdo to nepoužijete a než do toho zhubnete, budete si stejně chtít pořídit jiné a novější věci (nové tělo, nová image, nový život a tak podobně)

Tak zdar a sílu ke srovnání vašich věcí a neříkejte si "CO KDYŽ", je to to nejhorší, co můžete udělat.

ROK 2016

Jako konec roku 2015 jsme i konec roku 2016 strávila s člověkem, který je povahově naprosto jiný, přitom však úplně stejný, jako jsem já. Když poznáte svou #soulmate, tak to prostě víte a jste za ni rádi. Proto děkuji, že i začátek i konec jsem mohla strávit s ni. (A že jsme řádně oslavily společných 14 let.) Takže buďte šťastní za své blízké, važte si jich, milujte je, travte s nimi, co nejvíce času a nebuďte na sebe zbytečně zlí.
Za rok 2016 jsem prošla několika změnami a pořád hledala tu svoji image. Nenašla, tak uvidíme, jak na tom bude rok 2017. Protože není nic lepšího, než když se cítíte dobře, máte se rádi a jste se sebou spokojeni. I když to dělá jen barva vlasů nebo styl oblékání. Ale všichni víme, že musíme být uvnitř vyrovnaní, jako první krok ke šťastnému životu, schránka ve které žijeme, to už je jen ten doplněk.
Vždy si pamatujte, že nikdy nebudete mít jiný domov a nikde nedostanete tolik lásky, jako u vaší rodiny. Může mít milion chyb, může vás jakkoli vytáčet, štvát, můžete se hádat v jednom kuse, můžete se cítit, že už vás dusí a nezvládáte to, ale všechno je jen chvilkové, každý má svoje špatné i dobré stránky a musíme se naučit ostatní tolerovat a respektovat. Milujte svoji rodinu, buďte s ní, nikdy na ni nekašlete, protože je to jediné místo, které se k vám neotočí zády, když celý svět ano.
Mám nejlepší společníky pro budoucích pár let. Kdo nemá rád zvířata, nemůže mít rád ani lidi a tím pádem ani sám sebe. Pomáhejte, budujte domov i pro jiné, než jen pro sebe a své blízké. První kočičku jsme zachránili před 7,5 lety před utopením v potoce, druhou jsme zachránili před necháním někde venku a poslední přírůstek se nám domů dostal potom, co byl předchozí rodinou vykopnut z baráku. Milujte zvířata, buďte k nim hodní, dávejte jim lásku, nikdo vám ji neoplatí tak, jako právě oni. 
(Bella, moje miminko)
(Paní Kolečková a William/Mimik)

A v neposledním nezapomínejte na přírodu kolem vás. Žijete v ní, ne ona ve vás, tak se k ní chovejte hezky. A choďte se projít, čistěte si hlavu, spojte se s tím okolím, je to krása. Není nic krásnějšího, než se jít projít, vnímat život kolem vás.
Žijte si svůj život, dělejto to, co chtěce a užívejte si to! Ať už je to přečtená dobrá kniha, výlet na historickou památku, dovolená, koncert, festival, nová činnost, když chcete, tak jeďte nebo to udělejte a užijte si to! Nikdy nevíte, jestli ta nabídka bude znovu a nepropástli jste svou možnost, jak změnit svůj život, obohatit ho nebo si prostě jen užít den, protože takových dnů může být třeba jen hrstka.

Přeji Vám krásný a šťastný nový rok, užijte si ho, buďte pozitivní a milí, všímejte si lidí, přírody a zvířat kolem sebe, nezlobte se, nehádejte se, nestresujte se zbytečně, vždy to je vyřešit v klidu, bez křiku a slz, bez slov, které by mohly později hodně zranit a vy byste litovali, říkejte radši všechno na rovinu a pamatujte, že upřímnost je to, co vám zlehčí život, protože intriky a lži jsou špatné a nikomu nic dobrého nedají, akorát se do toho zbytečně zamotáte. Proto milujte se, množte se, buďte vděční za každý nový den, který prožijete, buďte rádi, že jste zdraví a děkujte, říkejte svým blízkým, že je máte rádi a mějte rádi i sami sebe, protože se sebou budete žít až do konce. 

Fotky jsem bral ze svého instagramu, pro více fotek stačí kliknout zde.